Po porážce českého vojska v bitvě na Bílé hoře roce 1620 a útěkem zimního krále Fridricha Falckého ze země nastal konec protestantského hnutí v Čechách.

Protireformace na hranicích Čech a Moravy neproběhla v takovém rozsahu, jak se očekávalo. Kvůli neuspořádaným poměrům v duchovní správě vznikl vážný nedostatek katolických kněží. Přibyslav samotná neměla od odchodu evangelických duchovních vlastního faráře a spadala tedy pod farnost v Polné.

Řešení přinesl majitel polenského panství Ferdinand z rodu Dietrichsteinů. Nechal opravit borovský kostel zasvěcený sv. Vítu, mučedníku a v roce 1695 tam byl ustanoven první farář. Do tamní farnosti patřily kostely v Sopotech, Krucemburku a starý kostelík u Ranska.

Správa velkolosenické farnosti byla svěřena faráři přibyslavskému.

Kdežto ke konci 17. st. náležely k přibyslavské římskokatolické farnosti tyto vesnice: Dobrá, Keřkov, Česká a Dolní (Německá) Jablonná, Poříčí, Olešenka (Volešná), Nové Dvory, území dnešní obce Ronov, Hřiště, Modlíkov, Žižkovo Pole (Schönfeld) s kostelem sv. Michaela, archanděla a s osadou Samotín.

V roce 1717 zesílily ze strany žižkovopolských farníků snahy o osamostatnění (odtržení se) od přibyslavské farnosti. Zdejší představený se ovšem nechtěl vzdát majetku, kterým kostel v Žižkově Poli oplýval. To bylo možná hlavním a také jediným důvodem, proč v Žižkově Poli nebyla zřízena samostatná farnost. Přibyslavské farnosti tím pádem zůstala povinnost spravovat majetek přiléhající ke kostelu sv. Michaela, archanděla.

Zdroj: Kronika dr. Půži

Pozn.: Text zpracovali Karel Březina a Marie Zrzavá pro Přibyslavský čtvrtletník pro kulturu, historii a ekologii. Číslo 3, ročník 7, Přibyslav 2007.