Zpověď úspěšného podnikatele Radima Passera

Už jako desetiletý kluk jsem si vysnil, že budu skvělým fotbalistou a k tomu budu mít krásnou ženu, hodně dětí, dům svých snů… ano, to vše bylo součástí mých představ. Dnes jsem většinu toho měl, jen kariéru fotbalisty jsem vyměnil za kariéru úspěšného podnikatele. Hodnota mé firmy už stoupla na několik stovek milionů korun. Prožíval jsem „americký sen.“

Byl pátek dopoledne a já se chystal za Janou do porodnice. Očekávali jsme narození našeho prvorozeného syna. A tu mne napadlo, že by bylo dobré, kdybychom se pomodlili. Jana se sice několikrát snažila se mnou hovořit o Bohu, ale já jsem byl jako zabedněnec, který nechtěl nic
slyšet. Ale toto byla mimořádná situace. Velmi záleželo na tom, aby nevznikly žádné problémy. Proto jsem se chtěl pro jistou obrátit k Bohu.Před půl druhou odpoledne byl náš syn na světě. Dali jsme mu jméno Max, po mém tatínkovi. Hned se mi moc líbil. Narodil se však o pár týdnů dříve, a tak putoval do inkubátoru. Jana celý porod statečně zvládala, nyní ji lékaři nechali odpočívat. Zůstali jsme spolu sami na jednom z porodních pokojů. Drželi jsme se za ruce a prožívali jsme krásné, obyčejné lidské štěstí.

Následující den byla překrásná sobota. Hned ráno jsem volal ženě do porodnice. Byla v pořádku a velice šťastná. Rychle jsem se oblékl a spěchal za nimi do nemocnice když jsem přejížděl Vltavu po Jiráskově mostě, tekly mi slzy radostí.

Každý den jsem spěchal domů. Těšil jsem se na koupání Maxíčka, u něhož jsem nikdy nechtěl chybět. Za několik dní se Janě zdálo, že chlapeček málo pije, poprosila mne, abych zavolal do nemocnice.

Hned druhý den ráno jsme předali syna panu doktorovi. Po chvíli jsme si vyslechli špatnou zprávu – Maxíček musí na operaci. Cestou z nemocnice jsme oba plakali, tašku na miminko jsme nesli prázdnou. Nemohli jsme té zprávě stále uvěřit. Jana se ke mně obrátila a řekla: „Myslím si, že Bůh nám chce něco říct.“ V ten okamžik jsem si uvědomil, jaký jsem zoufalec, jak podivné mám poskládány své priority. Nedával jsem Bohu šanci, aby se stal součástí mého života. Velmi silně jsem právě teď vnímal, že Bůh existuje. Zároveň se mi vynořily výčitky svědomí vůči Bohu i své ženě. A nahlas jsem řekl: „Jáni, já bych se chtěl změnit.“

Po několika dnech jsme s Janou přijeli za Maxíčkem do nemocnice. Jakmile se objevil doktor, došlo nám, že je zle. Měl v očích slzy, když nám říkal, že náš chlapeček má v hlavičce nádor, který nelze vyoperovat. Nemá žádnou naději na přežití. Dal bych všechno, co jsem měl, abych mu mohl pomoci. V nerovném souboji se však nedalo nic dělat. Asi po dvou měsících náš chlapeček zemřel. Můj „americký sen“ se zhroutil jak domeček z karet.

Rozhodl jsem se následovat Boha, ale zatím jsem nevěděl, co to vlastně obnáší. Duchovní temnota, která mne obklopovala, sice pomalu ustupovala, ale stále jsem mnoho věcí nechápal. S Janou jsme hodně hovořili o Bohu. Chtěl jsem v otázce vztahu s Pánem Bohem udělat trvalou změnu. Pomalu jsem začínal chápat, kým skutečně je Ježíš Kristus.

Ještě jsem musel ujít velký kus po duchoví cestě, než jsem uvěřil, že milostí Boží mohu být spasen. S lítostí jsem Bohu vyznal své hříchy. Výsledkem byl pokoj v mém srdci. Uvědomil jsem si, že mi Bůh skrze spravedlnost a oběť Pána Ježíše Krista odpustil. V srdci jsem pak pocítil hlubokou vděčnost za Boži lásku a milosrdenství ke mně. To mě vedlo ke změně. Z hloubi svého srdce jsem toužil následovat svého Spasitele. To znamená dát přednost jeho vůli před mou vlastni, důvěřovat ve všem více jemu, než sobě.

S Janou jsme prožívali krásný vztah s Ježíšem, který byl středem našeho života, a po létech čekaní jsme se opět těšili na miminko. Boží cesty jsou pro nás smrtelníky něčím naprosto úžasným, co nelze vystihnout. Bůh nám dává svobodu rozhodování. Ví však, co je pro nás věčný úděl nejlepší. Přeje si, abychom se pro něho každodenně rozhodovali. K ničemu nás však nenutí. Největší překážkou pro přijetí Boha je pýcha. Právě i ta nepochybné i mně dlouho bránila uvědomit si vůbec, že i já potřebuji ve svém životě Ježíše. Nedocházelo mi, že bez něho je všechno pomíjivost a marnost. Teprve když Bůh dopustil, aby náš syn zemřel, mé spoléháni na sebe se ukázalo, jako základy stavby postavené na písku.

Bolest v srdci přetrvávala, ale měli jsme naději, která se stávala jistotou. Náš život dostával s Ježíšem opět smysl. Bůh vždy vykoná svou část společné práce s člověkem. A zbytek? Ten již máme v rukou pouze my sami. Je totiž našim svobodným rozhodnutím, přijmout Ježíše či nikoli.

Kdo důvěřuje Ježíši, ten je v životě i ve smrti v dobrých rukách.